Příběhy koučovaných klientů
[testimonialswidget_list paging=true]
[testimonialswidget_list paging=true]
Dnes jsem zhlédl na facebooku video tom, jak přimět rodinu, respektive děti, aby zasedli společně s rodiči k obědovému stolu.
Říkám si, že je a může být fajn sejít se všichni najednou u oběda. I když vím, že někdy je ,,zážitek“, když se dokáží spolu domluvit dva lidé na setkání :-D.
Dnešní doba je velmi volná a otevřená, pokud jde o komunikaci a způsob komunikace.
Můžeme mobilně telefonovat, psát zprávičky i celé romány emailem. Nahrát video a pustit ho do světa, až my chceme; vést videohovory. Ale také je v kurzu psaný styk poštou.
Všechny tyto způsoby komunikace mají velkou výhodu: když se příjemci zprávy nelíbí, co se ve zprávě píše nebo v případě telefonátu nelíbí co člověk na druhé straně telefonu říká, komunikaci ukončíme. Položíme hovor, smažeme zprávu, roztrháme dopis. Vyhodíme daného člověka ze svého friends-listu.
Proč by se tedy měli lidé scházet a mluvit spolu z očí do očí?
A uslyší to, co chtějí slyšet nebo jsou připraveni na to, že uslyší nebo i uvidí to co nechtějí a nebo na co (ještě) nejsou (možná i nechtějí být) připraveni?
To souvisí i s předešlými způsoby komunikace. Tam je to jen o něco jednoduší a způsob přerušení komunikace jednodušší.
Můj názor je, že je (nejspíš) velmi malé procento/počet lidí a hlavně rodičů, kteří jsou připraveni slyšet od svých dětí a svého okolí to, ,,jak to oni skutečně mají“. Bez toho balastu a omáčky kolem; jen abysme se nemuseli bavit o tom nepříjemném. Když už tu ta komunikace musí být.
Chybí zde ta svoboda? Moje kamarádka, mimo jiné mnou koučovaná slečna, řekla: ,,svoboda je, dokud máš volbu“. Naprosto s ní souhlasím.
Svoboda je, ať řeknete cokoliv, hladina vody zůstane stále klidná. Vtedy je člověk srovnaný/usmířený sám se sebou a žije jen a hlavně pro sebe. A má se rád; přijímá se takový, jaký je.
Hyperaktivita dětí se musí léčit.
A nejvíce se musí léčit ti, kteří takto označují jiné.
Dost možná totiž takzvaná hyperaktivita dětí pramení z nepochopení a nepřijetí od rodičů a rodiny; nepřijetí a nepochopení toho, že dítě je samo o sobě velmi inteligentní a samo ví co chce a co chce dělat. Pokud to nedělá, jeho touha/potřeba to dělat se v něm kumuluje a může přerůst v agresi, jako když se v hrnci kumuluje pára, tlak. Dítě pak i hledá úniku v podobě potyček s jiným dětmi a to nejen fyzickými ale i slovními; hraním počítačových her nebo ,,jen“ nekomunikaci s rodiči. Proč? Dítě už dost dobře možná vzdalo komunikaci s rodiči, když projeví svou představu a od rodiny a nebo rodičů slyší odpor, vytáčky a nepřijetí. Není divu, že jej to po čase přestane bavit.
A když už má možnost to dělat, možná už nemá tu chuť nebo touhu. Je jako slon přivázaný ke kolíku v zemi.
Na jednu stranu chápu rodiče, že ,,žijí“ v zaběhnutých a běžících programech. Ale nedovedu pochopit, proč je pořád opakují i přesto, že se po jejich aplikaci/vyřčení setkávají s odporem, nepřijetím a nepochopením? Možná tato zpětná vazba je signálem, že tudy ne.
Vysoký podíl kvality koučování tkví v množství položených otázek. Otázek není nikdy dost. Žádná otázka není správná ani špatná. Ani cestu otevírající či zavírající. Taktéž otázku, kterou zrovna položíte, je vhodné zrovna zodpovědět.
Není dobře a není špatně.
Nicméně každý si potřebuje a může vybrat to, co mu bude vyhovovat. Neexistuje jednotný recept.
A pokud lidé nechtějí odpovídat, dost možná potřebují otázku vstřebat a zpracovat. Nebo na ni nechtějí odpovědět.
Nezáleží až tak na tom, co jíte; jestli je to (podle ostatních) zdravé či nezdravé.
Záleží také na tom, s jakým pocitem i s kým to jíte. Můžete jíst (dle ostatních) nejzdravější jídlo/a na světě a stejně Vám to bude pranic platné. Kvůli komu to jíte.
A pak si můžete Vy, nebo někdo jiný, dopřávat sladká nebo i slaná jídla, která by klidně mohla být označena za nezdravá, napriek tomu, že pro Vás je to hostina, obřad, jste přitom v klidu. A zároveň také v míře a množství, které zvládne Vaše tělo ještě zpracovat.
Důležitá je také otázka, ,,Proč to jíte?“. Kde nastal ten zlom, jaká byla ta situace, od které jste se začali takto chovat, takto jíst?
Žijte jakoby jste měli zemřít zítra. A žijte jakoby vám nešlo o peníze a váš život byl zajištěn.
Protože nikdo z nás neví kdy zemře. A o každého z nás je bohatě postaráno.
protože snad jedině radost a láska svého života a ke svému životu (třeba zrovna cestou koučinku) má smysl
Všechno na Světě/Zemi je energie. Půda, život, člověk/lidé, strom, ptáci, peníze, objetí. Jen každé a všechno v jiné podobě (získali jinou formu/informaci).
Všechno na Světě plyne, víří, proudí. Jen lidé se snaží stahovat k sobě co nejvíce energie. Získat té energie více a ještě více. Jsou za to ochotni i obětovat další a další energii.
Vrátí se jim tato investovaná/vydaná energie? A vrátí se jim v takové podobě, v jaké oni chtějí nebo i konkrétní podobu vrácené energie musí vynaložit další energii?
Pohybujeme se tedy, nebo stále stojíme na místě?
Mám dojem, cítím, že čím déle a klidněji stojíme na místě, tím rychleji všechno potřebné přichází k nám. Možná je to osud, Vyšší vědomí, Bůh, Láska, Vesmír, Příroda …
Každopádně v okamžiku, kdy přestanete chtít ,,někam“ patřit (do skupiny a podobně), začnete patřit všude.
Všechno je láska.
Všechno je láska. Všechno je naplnění. Špatné i dobré. Hezké i škaredé. Všechno je láska. A zároveň nic; ničím.
Všechno je energie v pohybu; i energie na místě stojící.
Všechno se (z)rodí i pomine. Rychle či pomaleji. Dříve či později. Ano i ne.
Důvod je (snad) jediný: naplnění.
A vlastně stále je všechno stejné. Beze změny. Všechno se rodí i kolabuje. Možná jen proto, abychom si to my, lidé, uvědomili.
Láska je láska. I smrt je láska. Je to Boží završení života. Jeho naplnění. Možná je o životě každého z nás už rozhodnuto; možná si o něm rozhodujeme sami. A možná vůbec nemáme potuchy, co se tu děje. A možná všechno dohromady. A možná je zbytečné se tím zaobírat. Vždyť na Světě, v životě, je tak …
A vlastně o tu bipolárnost v životě jde. Copak je stále všechno a pořád je černé nebo bílé? A to je to, po čem lidé touží; po rozmanitosti, po změně toho co jim (už) nevyhovuje k tomu, co chtějí. Co jim bude vyhovovat; i kdyby jen na chvilku. Protože v tom je plynulý proud. Na rozdíl od plánované, strojené přesnosti struktury/hierarchie.
A děje se to na všech úrovních: rodiny, malé, střední i velké firmy/korporace, státu. Tolik lidí by chtělo ovládat druhé. Přitom sami mají problém se sebou. Se svou ,,proti“váhou; dualitou, bipolárností. A vším tím ,,někde“ mezi. Lidé sami by si i ušetřili starosti a práci, když přestanou chtít všechno přesně pojmenovávat, řadit a kategorizovat. Stejně to druhému člověku bude málo jasné :-D. Protože to prostě (nejspíš) znát nebude, to Vaše pojmenování ;-).
A zároveň/na druhou stranu, jsou lidé, kteří se dokáží vést/zabavit/uživit sami. A jsou také lidé, kteří tyto schopnosti, talent, nemají. A jsou lidé, kteří poletují někde mezi. A zároveň se všchni mohou v průběhu života octnout kdekoliv jinde, než byly (dlouho) předtím, kde jste/jsme je znali. Tak jako přelétaví politici. Jenže ti jsou, na rozdíl od ,,zaměstnanců“ a většiny podnikatelů, trvale vystaveni/exponovaní veřejnosti. A tak nějak tuším, že zato draze platí. Minimálně ztrátou soukromí, po kterém lidé také touží a potřebují ho. A zase se to děje na všech úrovních: státu, firem všech/jakékoliv velikosti, rodiny. Dost možná i jednotlivce jako sebe samého.
A dost možná, že boj, konflikty a rozepře, které sledujeme kolem nás se dějí jen v nás samotných. A to ,,co se děje“ venku jen zrcadlí, co se děje v nás. A ukazuje to bipolaritu/protiváhu toho co chceme. Protože, jsme schopni to vidět sami v sobě, že nám to musí nastavovat zrcadlo okolí?
A bez hodnocení, zařazování, kategorizování… všechno je ok, všechno je v pohodě. Prostě to tak je. Stejně tak, jako stromy jsou zelené a obloha modrá (někdy). Stejně tak, že někdy něco uděláte tak a jindy jinak. A někdy je výsledek stejný a někdy rozdílný. Důležitý je Váš stav naplnění, lásky a štěstí.
Mám všechny moc rád. Váš Tomáš Verner