Dnes jsem zhlédl na facebooku video tom, jak přimět rodinu, respektive děti, aby zasedli společně s rodiči k obědovému stolu.
Říkám si, že je a může být fajn sejít se všichni najednou u oběda. I když vím, že někdy je ,,zážitek“, když se dokáží spolu domluvit dva lidé na setkání :-D.
Dnešní doba je velmi volná a otevřená, pokud jde o komunikaci a způsob komunikace.
Můžeme mobilně telefonovat, psát zprávičky i celé romány emailem. Nahrát video a pustit ho do světa, až my chceme; vést videohovory. Ale také je v kurzu psaný styk poštou.
Všechny tyto způsoby komunikace mají velkou výhodu: když se příjemci zprávy nelíbí, co se ve zprávě píše nebo v případě telefonátu nelíbí co člověk na druhé straně telefonu říká, komunikaci ukončíme. Položíme hovor, smažeme zprávu, roztrháme dopis. Vyhodíme daného člověka ze svého friends-listu.
Proč by se tedy měli lidé scházet a mluvit spolu z očí do očí?
A uslyší to, co chtějí slyšet nebo jsou připraveni na to, že uslyší nebo i uvidí to co nechtějí a nebo na co (ještě) nejsou (možná i nechtějí být) připraveni?
To souvisí i s předešlými způsoby komunikace. Tam je to jen o něco jednoduší a způsob přerušení komunikace jednodušší.
Můj názor je, že je (nejspíš) velmi malé procento/počet lidí a hlavně rodičů, kteří jsou připraveni slyšet od svých dětí a svého okolí to, ,,jak to oni skutečně mají“. Bez toho balastu a omáčky kolem; jen abysme se nemuseli bavit o tom nepříjemném. Když už tu ta komunikace musí být.
Chybí zde ta svoboda? Moje kamarádka, mimo jiné mnou koučovaná slečna, řekla: ,,svoboda je, dokud máš volbu“. Naprosto s ní souhlasím.
Svoboda je, ať řeknete cokoliv, hladina vody zůstane stále klidná. Vtedy je člověk srovnaný/usmířený sám se sebou a žije jen a hlavně pro sebe. A má se rád; přijímá se takový, jaký je.