Hyperaktivita dětí se musí léčit.
A nejvíce se musí léčit ti, kteří takto označují jiné.
Dost možná totiž takzvaná hyperaktivita dětí pramení z nepochopení a nepřijetí od rodičů a rodiny; nepřijetí a nepochopení toho, že dítě je samo o sobě velmi inteligentní a samo ví co chce a co chce dělat. Pokud to nedělá, jeho touha/potřeba to dělat se v něm kumuluje a může přerůst v agresi, jako když se v hrnci kumuluje pára, tlak. Dítě pak i hledá úniku v podobě potyček s jiným dětmi a to nejen fyzickými ale i slovními; hraním počítačových her nebo ,,jen“ nekomunikaci s rodiči. Proč? Dítě už dost dobře možná vzdalo komunikaci s rodiči, když projeví svou představu a od rodiny a nebo rodičů slyší odpor, vytáčky a nepřijetí. Není divu, že jej to po čase přestane bavit.
A když už má možnost to dělat, možná už nemá tu chuť nebo touhu. Je jako slon přivázaný ke kolíku v zemi.
Na jednu stranu chápu rodiče, že ,,žijí“ v zaběhnutých a běžících programech. Ale nedovedu pochopit, proč je pořád opakují i přesto, že se po jejich aplikaci/vyřčení setkávají s odporem, nepřijetím a nepochopením? Možná tato zpětná vazba je signálem, že tudy ne.