V okamžiku, kdy jsem se srovnal s tím, že ten kurz nemusím dokončit, začalo se mi dařit

 Proč je většina kurzů a škol postavená na srovnávání vědomostí, opakování naučeného učitelem / lektorem se žákem? A proč žákům utkví v paměti malý zlomek toho, co je jim (skutečně) předkládáno?

Copak lidé (žáci) jsou stroje, aby si pamatovali úplně všechno a úplně všechno použili? Ze své praxe jsem si všiml, že využijeme asi 10 % ze svých znalostí a vědomostí. A nutně to nemusí znamenat, že abychom si ,,zapamatovali“ nebo se naučili 100 %, že nám musí být předkládáno 1000 %. Méně je někdy více. Také záleží na stylu přednesu. Každý má svůj vlastní styl přednesu a některé styly se sebe dotýkají, či se jim podobají. Takoví lidé ,,si sednou“. Jak tedy s těmi, se kterými si nesedneme? Nechat je být. Dovolit, aby odešli. Napodobování jejich stylu a faktů je možná chvályhodná situace. Na druhou stranu je tím vyvážena ztráta naší vlastní osobitosti a originality. Paradoxně tak dochází ke ztrátě věrohodnosti nás samotných, naší funkčnosti a výkonnosti. Znám hodně případů lidí, kteří to vzdali před cílem. Vzdali to před cílem a udělalo se jim dobře. Samotný proces byl pro ně vyčerpávající, fakta měli. Nevyhovoval jim však styl. I tak jsou schopni své vědomosti používat a předávat dál. A o to tu jde. Co jsme se naučili umět předat a chtít předat dál. Život je o náplni, o tom co napíšete a pošlete dál. Kopírování a opisování vyšlo z módy. Vlastně nikdy módní nebylo. Bylo to jen bezhlavé a sebestředné přebírání názorů a postojů. A potom se lidé, mnohdy z hlubších kolen, dobírají pravdy, proč tomu tak je. Že by zrcadlení jejich vlastního života?! Kam až tedy lidé mají dojít? Na jednu stranu život je o překonávání sebe sama a, pokud je potřeba, o schopnosti vystoupit ze své zóny pohodlí. Na druhou je zbytečné se hnát za mrkví, která je i se zvyšujícím se ,,úsilím“ pořád stejně daleko. A pořád stejně nedosažitelná. I život má potřebu růst. Život pochází z přírody. Příroda roste a rozvíjí se a děje se tak i bez organizovaného či vypočítavého zásahu člověka. Respektive se tak může dít. Člověk si má Přírodu (život) užívat. A v rámci přírody překonávat sám sebe. Je zbytečné analyzovat, řešit a porovnávat ,,co by, kdyby, tehdy“. Protože teď máme ty znalosti, dovednosti a schopnosti, které jsme předtím neměli. Porovnáváme tedy neporovnatelné. Porovnávat člověka s člověkem je podle mého názoru směšné. Existují dva, naprosto identičtí, lidé? Jsou potom takovíto lidé pořád ještě lidmi? Nebo se stávají a jsou roboty? Pouhými kopiemi svého okolí, které nedosáhlo toho, co chtělo jejich okolí? Člověk může dosáhnout všeho co chce. A přece k tomu nepotřebuje ,,papír“. Léčit, uzdravovat lidi, lze i bez papíru. Díky bohu za homeopaty. Člověk si však potřebuje býti vědom sám sebe. Těchto svých schopností a potřebuje je používat. Nejlépe na sobě samém. A potřebuje také připustit je poslat dál. A i třeba pomoci druhým objevit sebe sama. Život je o objevování. A nejvíce objevů člověk objeví ,,jen tak“. Jen tak, když to přijde samo. Třeba jako jen tak profilová fotka. A takových momentů je potřeba si všímat. A takové momenty je dobré si umět zapamatovat a umět je znovu a znovu… Co to plácám?! Umět je znovu a znovu prožít. Protože dovolí se napojit na ten příjemný proud, který Vám do života vnese přesně to, co zrovna potřebujete. Víc totiž nepotřebujete. Člověk vždy dostane to, co zrovna potřebuje. A to co chce…. Třeba taky. Dobré je poučit se ze všech situací a přestat hodnotit, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě to tak je.