Jen tak cestou z nádraží

Je pro mne krásné si, na nevím přesně kolik minut, sednout na silnici a krmit kočky proteinovou a koktejlovou tyčinkou. A zároveň jim vyjadřovat lásku jen za to, že jsou. A potom jít po silnici, kde se blyštivé kamínky třpytí jako diamanty. Chci dávat, protože dávat chci. Chci dostávat, protože chci. Zasloužím si bezpodmínečně, protože jsem.
Měsíc svítí, aniž by řešil, jestli ten anebo ta, co se na něj dívají nebo si z něj dokonce berou energii, mají napsány úkoly, udělali 30 dřepů nebo pustili paní v autobuse sednout. Vzduch proniká do těla každému. To jen lidská mysl sama o sobě chce určovat podmínky. Mysl sama o sobě dokáže být i destrukvitní. Rozhodnutí zemřít člověka zabije. Rozhodnutí žít posouvá člověka z dneška k dnešku. Vzduch je podobenství bezpodmínečné lásky. Chtějte, protože si zasloužíte. Dávejte, protože chcete. Láska bez podmínek začíná u nás samotných. Milujme sebe samé takové, jací prostě a právě teď jsme. Jen tak se zalíbíme sami sobě. Amen